E-á e-á

V pátek večer se koná na večeře s přáteli. Namísto šesti lidí se dostavíme pouze tři. Vypiji něco přes dvě sklenky merlota a ztratím část svého vědomí, obdobně jako jiní ztratili část své výplaty či krve.

Moji dva přátelé mluví o linearitě času. Já se však propadám do zimnice, z níž mě probouzí jen občasné pauzy na cigaretu či na společné focení. Třetí skleničku už nedopijím.

Pocitový čas svědčí o hluboké noci; ve skutečnosti je pár minut po desáté. Nastoupím do tramvaje a jedu na jedno z neošklivějších míst svého rodného města. Čeká mě tam jeden z nejkrásnějších lidí, které jsem zde potkala. Vnímání osob, obdobně jako prostoru i času, se ale může velmi rychle měnit.

Vydáme se do mého bytu. Je v něm nezvyklé ticho. Už po několik nocí totiž naslouchám hádkám a souložím dvou mužů z vedlejší garsonky. Jeden křičí běž tam a druhý křičí zůstaň. Jeden druhému tvrdí, že ho žádal o ruku, a druhý říká lehni si. Zhruba do druhé ranní se milují a v sedm vstávají. Usínám nejspíš až spolu s nimi.

Nazítří se řítíme po dálnici s nacpaným kufrem od auta. Posloucháme izraelský pop rock. Po hlavní třídě táhneme postel, poté ji vynášíme do patra, pak na ní usínáme přežráni indickým jídlem. Po procitnutí se vydáme na výstavu izraelského umění.

Je pondělí; dopolednem už proběhla blízká hra na klavír, vzdálená hra na klarinet a kvikot sanitky. Jsem tu sama. Akorát jsem dovařila & dojedla, složila si své spaní a uvelebila se na gauči.