Zasaď do hlíny vidličku a vyrostou ti hrábě.

Jedině takto lze poznat úrodnou oblast, zemi hojnosti, o niž nestojíme, místnost, v níž lékař zasouvá hlavici ultrazvuku do ženských útrob a vyjímá ji zakrvavenou obdobně, jako vyjímal zrcátko pár chvil předtím.

Draho vyjde takové zrcátko a večer není na zaplacení; je mi 27 let, ovládám několik jazyků a podle statistik jsem osobou ohroženou bezdomovectvím. Když rumunská básnířka v sále zakříčí: „U toho citátu chybí překlad! Umí tu někdo francouzsky?“, vyběhnu k ní jako lékař ke spontánnímu porodu a zeptám se jí rumunsky, zda to chce do angličtiny nebo do češtiny.

Poděkuje mi a na konci večera si ke mně přisedne. Rozdělí se se mnou o svou krmi, grilovanou zeleninu a hermelín, část kuřete ještě přihodí její překladatelka, která má potíže s trávením (bătrâneţe). Mezitím mne odchytí jakýsi muž a pošle mě do kuchyně překládat pro kuchaře názvy rumunských pokrmů. Nepřijdu si už vůbec jako ve vlastní zemi. Platí mi tu naturáliemi, tedy alespoň něčím, rumunská básnířka odjíždí do Košic a já jdu pěšky spát na molitan ve svém pokoji pro služku, který obývám už celé dva dny.