Na mňa sa moja milá nespoléháj

Pár chvil potom, co jsem se zapsala do doktorského studia, usedám do nejbližší vinárny, kam jsem po čase za štamgasty začala zacházet klidně i několikrát týdně. Později mi tam nabídli práci – polila jsem si z té zprávy svetr z čisté ovčí vlny. Prvně v životě jsem tak mohla stanout za výčepem jako šenkýřka. Sice jsem nejradši sedávala s místními na pohodlných tonetkách, ovšem nebýt práce, nikdy bych se nedověděla, že víno bylo do píp často vedeno hadičkou ze špatného demižonu, a ačkoliv barva odpovídala, odrůda už nikoliv. Dělo se tak nejspíš roky.

Do vinárny chodil vysloužilý operní pěvec, který se věčně hádal se svou mladší přítelkyní. Nechávala doma osmiletou dceru s chřipkou, aby si mohla dopřát několik sklenek (asi) merlota. Já pro ni mezitím v šenku smolila angličtinu pro třetí třídu základní školy. Kdykoliv jsme se bavili o tom, že se ve vinárně ztrácejí flašky a že štamgasti kradou, vyskočil operní pěvec ze židle zanotoval árie z Fausta. V rohu občas postával muž, který, aby nesmrděl doma s manželkou, chodil navečer do společnosti. V té době měl už dva roky nádor na prostatě, málokdy si proto sedal, a tvrdil, že kdyby se jeho ženě před lety nezadařilo otěhotnět, opustil by ji. U prostředního stolu každý den debužíroval vysoký muž s matně černými a jistě nabarvenými vlasy. Často tam s ním hovořil jeho přítel Makedonec. On sám byl napůl Chorvat a napůl Černohorec, žil ale roky v Bělehradu a posléze v Německu. Přestože se jmenoval Predo, oslovovali ho místní jako Freddyho. „Freddy, my nemáme rádi, když k nám sem jezdí cizinci, ale ty nám nevadíš, ty jsi pracoval.“ Predo se do Československa přestěhoval kvůli ženě ještě dávno před rozpadem Jugoslávie a šel tedy z hlepšího do horšího; pro jeho neskutečnou štědrost („Proč jste mi neřekli, že se vám rozbil přímotop, mám jich doma celou prdel! A toho propanbutanu taky!“) mu budiž odpuštěno jeho soustavné močení do umyvadla, kterým se navíc nahlas vychloubal, zatímco my trnuli, kdy ho ostatní hosté začnou napodobovat. Predo věčně vyprávěl, že muž nesmí ženě nadbíhat, že nevěra je přirozená, že svou ženu miluje a že ji ten den myl („Žena mi je nemocná“), ale že je beztak lepší se držet vždycky zpátky. Poté mu zazvonil mobil a on šeptal „Miláčku, ano, už jedu za tebou“, nechal velké dýško („Na, kup si kabát“) a zmizel.

Asi dvacetiletý mladík s věčně naraženou kšiltovkou přišel jednou za čas neskutečně navátý, seděl a vykřikoval, že pokud mi někdo ublíží, půjde ho zmlátit, ujišťoval se, zda nemám hlad a zda mi nemůže přinést polévku s celestýnskými nudlemi, kterou ten den pro celou svou rodinu vařil. Měla jsem z něj strach a odmítla mu nalít, ač mi je to zpětně líto – přes jeho chlastem poznamenaný obličej bylo těžko rozeznat jeho skutečnou dobrotu.

Jednoho večera přišli na zaučení dva chlapci. Jeden z nich mi vyprávěl, že je z velmi bohaté rodiny, že je jeho matkou slavná německá zpěvačka, po které zdědí miliony, ale dokud je nezdědí, musí s námi brigádničit. Poslouchali jsme Falca a po směně šli ještě někam, dle očekávání neměl na zaplacení a musela jsem ho založit. Vyprávěl mi, že studoval psychologii a když jsem se ptala na jména učitelů, odvětil, že si pamatuje jen jména těch, se kterými spal. Ráno jsem se podívala na instagramový profil té slavné zpěvačky a zjistila, že se její synové skutečně vzdáleně podobají právě tomuto chlapci.

V pátek jsem přišla do vinárny, Predo už třikrát brečel, přišli za ním přátelé bez Makedonce, společně vzadu na záchodě pošňupali koks a pak taxíkem odtáhli někam pryč. Dva dny nato přišla zpráva, že vinárna končí.

Natočila jsem si poslední dvě flašky (asi) rosé a (asi) merlotu, koupila si mandlovou paštiku a odešla na vlak. Jeden den je, jak by řekl Predo, sve u redu, a za týden to jsem já, kdo v jiné putyce fúká koks s cizími lidmi a neví, kde má vinárnu.

Haj, haj, haj, haj zelený háj
na mňa sa moja milá nespoléhaj
Budeš-li sa spoléhati,
ej veru budeš banovati