Třetí ozvěna


(1)

Do nějaké míry jsme
začali vnímat obličeje

Do nějaké míry jsme se
stali součástí hranic mezi
oprávnitelným a ne

Žirafy neměly na srsti vzorce
mečely jen když se jim přes plot
házela naplochlá slova na žraní

Mlaskaly a žvýkaly
to podle povahy

A podle představ už
naše těla měla být
dávno někde jinde

(2)

Stali jsme se dvěma suchými plasty
jimiž je možné
zakládat slovník příčin

ale to musí být vopravdický příčiny jako normální
proč to někdy jde a někdy
ne vždyť to co tu popisujem to není
permanentní stav vždyť
většinu času děláme
něco jinýho tys mě napadla a když už nic jinýho
seš aspoň vtipná

Nemá smysl to hledat
vždyť jsme to neřekli v tomto světě

(- přijdeš?
– ne

zaznělo a nikdo netušil
odkud a kým
to celé bylo

a nikdo netušil
kdo to netušil
a nikdo netušil
kdo netušil
kdo to netušil
něco říct to je ta
kauzalita které jsme schopni
víc nejsme schopni
míň jo)

(3)

Schoulili jsme se
do našich třetích ozvěn
daleko od sebe

(cos tam ztratil?
– soudnost)

Upíjím banánový nektar zatímco
za plexisklem pozoruji zakřivená
těla v bazénu
A naše ozvěny
i když se překrývají
jsou od sebe odděleny čárkou a časem

Metro nejelo
šli jsme to pěšky tunelem
každý z jiného
konce trasy

Už ani nevím
jestli jsme se potkali a pokud
zda to bylo na přestupní
přesně v půlce nebo ještě úplně jinde
na zastávce Nagorny Karabach

A přestože si nic nepamatuji
trpím jistotou vzpomínky ve které
prostrkuješ ruku za oranžové trubky které jak
koi kapři občas proplují tunelem

A přestože si to nepamatuji
vím že pak za břichy ryb poškrábeš zeď
a tou samou rukou
špinavou od nánosů neustálých přesunů se
otřeš o žlutý šusťák strachu

březen 2015