Back to Black

Telefonát z potemnělé místnosti by zasluhoval žánrové ukotvení na poli uměleckých projevů. Může vést k okamžikům, kdy si člověk při hovoru nevědomě osahává genitál, zatímco vědomě vyřizuje důležité věci.

Stejně jako před rokem, i letos z důvodu tradičního předjarního kolapsu telefonuji na linku důvěry s bolestí hrudníku, dýchavičností, třasem a zimnicí.

V loňském roce mě z propasti, v níž se mi nedařilo obléct nebo napít, vytahovala žena, díky níž jsem alespoň vstala z postele, abych, jak už se ona nedoví, následně zmizela za hranice, kvůli čemuž mi v knihovně naběhlo zpozdné, které jsem po návratu samozřejmě poctivě zaplatila.

Letos telefon zdvihl muž, který se po chvíli hovoru zeptal: „Promiňte, teď jsem se asi ztratil – proti čemu že mají být ty demonstrace?“ Slyším sama sebe, jak odpovídám: „Proti všemu, co je tu špatně. Vám to tady nevadí? Vím, že mi po tom nic není, ale vám vyhovuje, kolik v této zemi jako sociální pracovník měsíčně vyděláte?“

Sociální pracovník mi pro život se sebou navrhuje medikaci.

„Tak to nechci, ti lidé, kteří to berou, to berou po leta, jsou spokojení a nechodí pak na demonstrace.“

Hovor plyne a řeč se stáčí k osobnějším tématům. Mluvím zcela jistě pravdu, ač si svá slova moc nepamatuji, a když umlknu, následuje dotaz: „A proč jste v tom tak hloupá?“
„Prosím?“
„Proč si nenecháte pomoct?“
„Proč si co? Jakože proč si od partnera nenechám finančně pomoct?“
„Ano, to mám na mysli.“

Následuje filipika o soběstačnosti žen. Na vině je systém a podfinancování vědy, v rámci něj navíc platová nerovnost, jíž se oháním jako zástěrkou dysfunkčního vztahu, jehož valnou část tvoří mé útěky.

Rozhřešeno: beru si příliš osobně neduhy celého světa, je mi doporučena návštěva psychiatra a následných terapií – vše je ovšem sděleno s takovou rychlostí, až mám dojem, že pracovník dává okamžitou výpověď, balí si doma jen to nejnutnější a s jednosměrnou letenkou kvačí na letiště, aby následně zmizel za hranicemi a setrval v nějaké smysluplnější cizině. Nevrátil-li před odjezdem do knihovny knížky, čekala by ho zde už pouze exekuce, tak jako desetinu populace – i to jsem do své zpovědi stačila vměstnat, ačkoli ani nevím jak.

Sama ale zůstávám tady – ostatně, došla bych stěží do Kateřinek; doba, kdy jsem si zvládla koupit letenku a během dvou hodin zmizet asi pominula – a nyní v už rozsvícené místnosti seznávám, že vše, co činím, činím špatně, že v ničem, čemu se věnuji, nevynikám, důsledkem čehož taky už drahnou dobu nedělám vůbec, ale vůbec nic.

A tak jsme tedy zase tam, kde jsme byli. U terapeutického psaní, jež dedikuji vší veřejnosti. U toho psaní, kterým jsem pohrdla v době, kdy mi bylo nejlíp; záhy ji sice vystřídaly chvíle zlé, dovedly mě však k tomu, že nic rozumného už světu nesdělím, pročež jsem zůstala filosofem a hrdě se nevyjadřovala.

Nyní ale nastal okamžik, kdy mi je skutečnost, že nemám co říct, bytostně ukradená, a vítejte tedy u mě v pekle, zábava začíná.