Turn Off The Lights

torza z deníku / květen 2018, silně cenzurovaná odpověď na otázku, jaký vedu život

9. 5. 2018

Diplomku jsem zadávala do systému se ztopořeným pérem v ruce. Podobalo se to svírání žezla anebo (jak mě napadlo až později) řadicí páky. Potom jsem nechala vytištěné kopie svázat a odnesla je do školy. La fin approche! A v Jerevanu probíhají sametové revoluce a falešní směnárníci v Praze nabízejí běloruské rubly, la fin approche! i tady. Několik dní teď bylo těžko snesitelných. Mnohahodinové úzkosti před spaním. Až dvouhodinové úzkosti po probuzení. Předevčírem se mi zablokoval krk. Sedím na lekci se svým studentem a přesto ho učím česky.

10. 5. 2018

V noci sny – cosi o mém stěhování na venkov. Potom opět cca 2 hodiny v té hrozné křeči a pak práce. Po práci k doktorce.

11. 5. 2018

Je 9 ráno. Než abych šla na seminář, raději jsem ověřila, že skutečně NEMUSÍM, protože už mám aspoň dva ze tří modulů hotovy. Od 12. září – tj. mohla jsem už na to dávno srát. No nic.

14. 5. 2018

V sobotu ráno provázím Francouze, zrudla mi kůže pod sluncem. Máma byla v Drážďanech a řekla, že ji k tomu přiměl pán, co jezdí za nemohoucí ženou do Škvorce. „Tu paní vždycky celou dobu hladí,“ napsala.

Den nato brzo vstávám. Lucie vzlétá ve větroni kus od Benešova.

15. 5. 2018

Aspoň jsem dnes na chvíli viděla mámu. Učila se anglicky se svým učitelem. Za pár dní mám narozeniny. Blila bych.

16. 5. 2018

Líný den a mlezivo, resp. mlezavo. Dnes nepracuji, jen se připravuji na zkoušku z indické literatury. Vlastně spíš píšu. Měla bych psaní věnovat alespoň chvíli denně. Jde jen o to vědomí, že na mne něco čeká.

Před pár dny jsem si koupila bílé tričko s límečkem, jež bych si tak před rokem nevzala na sebe. Trička s límečkem sice nosí celá Praha, přesto se mne pán U Černé Matky Boží zeptal: „Vy jdete dnes na tenis?“ Potom se opřel o čalounění mé sedačky a řekl: „To víte. Něco se přibližuje a něco se zas vzdaluje.“

19. 5. 2018

Včera jsem byla v Anežském klášteře a dnes se chystám do Schwarzenberského a Salmovského paláce.

25. 5. 2018

Jsem v čekárně na chirurgii kvůli bulce za uchem. Už tu čekám sto let. Dobrá zpráva je, že mám od včerejška hotový studijní plán a mohu předstoupit ke státnicím. V neděli jsem po výletě do Ďáblic ještě před usnutím vyplodila esej, resp. prvních 500 slov. V pondělí celý den Hrad a potom ještě učit. Usnula jsem a zbylých 1500 slov dopsala během úterka. Je mi 26 let a není mi z toho dobře. Prochází tu nemocniční personál.

27. 5. 2018

V ten pátek mi vypustili absces, doopravdy mi z toho nebylo dobře, ale ani nijak hrozně zle. Jen jsem byla unavená. Praštěná a asi naštvaná.

Večer jsem si šla vyřvat hlasivky do Řeporyj. Nad lomem Požáry jsme se Sárou a Michalem do megafonů hlásili latinské názvy vyhynulých zvířat. Ten opuštěný lom a celé okolí bylo nádherné.

Ráno jsem se rozbrečela, že toho mám dost.

Nesmím si mýt vlasy – nevím, jak dlouho přesně. Mám rozjebanou ránu. Nevidím si tam ovšem a nevím tedy, jak to vypadá.

[+ vnětext: 6. 5. 2018]