Actes Sud

Před pár lety jsem zažila první velké znechucení z literární vědy, intelektuálů a dojmologie, neboť mi jsou všechny tři zmiňované položky v určitém ohledu vlastní. Proto jsem začala pracovat v antikvárním skladu, za mizerný plat, srovnatelný s remunerací místních akademiků, a obklopená ženami, které neznají Deleuze. Po roce jsem utekla, tíže reality a sběrných surovostí už na mě vyvolávala přílišný tlak. Mezi lidi, kteří znají Deleuze, jsem se ovšem nevydala.

Včera jsem se s dívkami znovu sešla v zapadlé putyce v Nuslích. Padla životní moudra, z nichž jmenuji jen jedno: „Mrdka zkvasí. My to s kamarádkou zkoumaly, a je to takovej burčáček. Žena je vlastně takovej sud…“

Celý den jsem, za hezkého počasí, bojovala s člověkem bez orgánů, s rolí masy jakožto stroje v románu jednoho alžírského frankofonního autora. Deleuze s Guattarim to vyjádřili jasně: „Prs je strojem na mléko.“ Hovoří dále o análních strojích či o mechanismech, z nichž jeden dává a druhý přijímá. (Deleuze, Guatarri: L’Anti-Œdipe, 1972) Svou přítomnost v hospodě jsem zvažovala a nakonec přišla neohlášená o dvě hodiny později. Bylo to cennější než sedět doma nad dalšími texty.

Tato neustálá kolize každodennosti a intelektualismu je mučivá obzvláště ve chvíli, kdy se intelektualismus stává součástí každodenna, a „přirozené“ každodenno takto vypuzuje. Často přitom stačí přesednout si v hospodě k vedlejšímu stolu a nevědomé variace formulovaných teorií na sebe nenechají dlouho čekat.

Dnes je o jedenáct dní později.